Oficiální stránky obce

Historie obce

Konec samostatnosti Úsilova a postupný zánik šlechtického sídla

Za hraběte Františka Hartmana ztratila tvrz, přestavěná na pohodlné sídlo, funkci rezidence, protože Úsilov byl připojen k Poleni a spravován z Roupova, kde nový majitel bydlel. V roce 1711 dochází k opětnému prodeji Úsilova a jeho připojení k panství Chudenice.

K tomuto prodeji byl vypracován poměrně rozsáhlý odhad, v němž se rovněž popisuje úsilovská tvrz a přilehlý dvůr. Z textu se dozvídáme, že: sídlo Ausilov je na zdech a střechách velmi sešlé a hořejší patro (patra?) je zcela pusté. V dolejším patře jsou toliko dvě světnice, jedna pro správce a druhá využívaná čeledí, ostatek je využíván jako chlévy. Uprostřed tohoto sídla stojí jiný díl stavení s dalšími komorami, které se užívají k uskladnění obilí. Tento objekt je zčásti na spadnutí. Vedle něho stával pivovar. Dnes je zde (z textu se nedá přečíst) - patrně flusárna, tedy výrobna potaše používaného ve sklářství se třemi železnými kotli. V objektu, který byl tehdy na spadnutí a využíván jako sýpka, můžeme spatřovat nejstarší část dnešního úsilovského sídla - starou palácovou tvrz.

Černínové z Chudenic Černínové z Chudenic

K rezidenci přiléhal dvůr, v němž stály dva kravíny a "řezárna", vystavěné z kamene. Dále dřevěná stodola o třech mlatech s podzemním sklepem, vytesaným do skály. Úsilovské sídlo včetně dvora bylo tehdy odhadnuto na 700 kop grošů.

Za dvorem stála velká štěpnice, druhá menší ležela při tvrzi. Štěpnice s rozličnými ovocnými stromy byly odhadnuty na 150 kop grošů. Součástí odhadu byl také kamenný ovčín, který stál i s ovčáckou chalupou 200 kop grošů.

Další údaje o Úsilově, který byl součástí rozlehlého chudenického panství, přináší tereziánský katastr z období kolem roku 1757. Tehdy Chudenice držel Prokop Vojtěch, hrabě Černín z Chudenic. Ve vsi žilo 17 poddanských rodin. Do kostela v Poleni docházelo 101 obyvatel. Z řemesel jsou uváděni kovář a krčmář, dále pastýř a polní mistr. Při vsi stál panský ovčín se 163 ovcemi, pracoval zde též mlýn o jednom kole, doplněný pi1ou.

Černínové udržovali ve vsi pouze hospodářský dvůr a ovčín. Tvrz byla využívána jako sýpka a byty čeledi. V popisu Úsilova vyhotoveném k tzv. josefskému vojenskému mapování z let 1764-1768 není úsilovské sídlo vůbec zmiňováno. Mluví se tu pouze o poplužním dvoře a ovčínu, které jsou solidně vystavěny. Rozkládají se při trojici blátivých rybníků s písečným dnem, jež jsou vhodné k napájení koní. Mlýn pod řečenými rybníky je vystavěn ze dřeva. Stavební podnikání Černínů dokládají též plány přestaveb úsilovského dvora z let 1767-1813, uložené v jindřichohradeckém archivu.

Zajímavé jsou zmínky o varně potaše, tzv. flusárně, v níž se pálením a loužením dřeva získávala potaš, používaná jako součást sklářského kmene, z něhož se tavbou získávalo sklo. V této souvislosti se mluví též o úsilovské sklárně, o níž však nemáme přímé důkazy. V Úsilově je též připomínána stoupa, v níž se mohl drtit křemen a živec pro uvedenou sklárnu. Existence sklárny ve zdejším regionu není ostatně nic výjimečného. Na chudenickém panství pracovaly sklárny sousedních Mezholez a v nedaleké Staré Huti u Úboče. Mezholezská sklárna, která stávala pod Zalčí, je zmiňována v letech 1715-1721. Je možné, že úsilovská flusárna vyráběla potaš i pro sklárnu v blízkých Mezholezích.

Na konci 19. století, v roce 1894, získal Úsilov vlastní jednotřídní školu, do té doby musely děti chodit do školy ve Slavíkovicích. Zanedlouho poté, v letech 1904-1905, byla vybudována silnice Vílov-Úsilov-Mezholezy.

Po pozemkové reformě připadl úsilovský statek v roce 1922 Janu Balákovi. Byl to původně zdejší správce Černínů, který držel Úsilov jako zbytkový statek. Ze 48 ha půdy, jež ke statku původně náležely, získal do vlastnictví 28 ha. V roce 1937 koupil statek se starou tvrzí a dvorem statkář J. Kohout z nedalekého Soustova, který jej předal svému synu Josefovi. Stará zpustlá tvrz měla být přestavěna na moderní neohistorický zámeček. Plány, vypracované klatovským stavitelem Emilem Čapkem, jsou dosud uloženy v pozůstalosti Karla Poláka, archivované v klatovském muzeu. K přestavbě, která měla sýpku doplnit barokními štíty a věžovité stavení vyzdobit cimbuřím, však nakonec nedošlo. Za statkářem Kohoutem, který v době protektorátu zastával i funkci úsilovského starosty a vládního komisaře, zajížděl do Úsilova tehdejší nechvalně známý ministr školství a národní osvěty Emanuel Moravec. Častými hosty na statku údajně bývali i představitelé gestapa a německého wehrmachtu. Po válce byl Josef Kohout i jeho manželka označeni za kolaboranty, odsouzeni ke 26 rokům vězení a statek jim byl zabaven. Po změně režimu byly dědicem Josefa Kohouta vzneseny na statek restituční nároky. Sporem, který se vleče již několik let, trpí především stará tvrz, jejíž oprava, kterou financovala obec, byla na základě nevyjasněných majetkových poměrů zastavena.

zpět na obsah historie
©2005-2017 Úsilov